MD

Místo narození: 
Děčín, Czech Republic
Zdroj: 
E. Lorencová - diplomová práce

Narodil jsem se v Děčíně v roce 1933, konkrétně v Ruské ulici v bloku domů naproti pivovaru. Říkalo se tomu družstevní bydlení a my jsme tam měli koupený byt. Dům byl z dvacátých let minulého století. Otec byl zaměstnaný v ČSD, byl, jak se říkalo „ajznboňák“. Když potom v třicátém devátém obsadili Němci pohraničí, tak byl otec přeložen do vnitrozemí. Z pohraničí vznikly Sudety, a kdybychom tu zůstali, tak bychom museli chodit do německých škol. To rodiče nechtěli. Rodiče mojí matky, kteří byli již staří, zůstali přes válku v Děčíně. Bydleli na Liberecké ulici, kde měli svůj baráček. Děda dělal na poště, takže získal příspěvek na stavbu, který některé státní podniky zaměstnancům poskytovaly. On jezdil jakožto pošťák dokonce ještě snad s koňmi. Byl ten pravý poštovský panáček, jak se říká.

Přestěhovali jsme se do Pardubic, kam byl otec přeložen. Tam jsme přečkali válku a po skončení jsme se stěhovali zase zpátky sem do Děčína. Můj otec se vrátil hned v květnu 1945. Jeho teta byla provdaná za Němce Hiekshe a bydleli na Jalůvčí č.p. 8, tehdy Telecí. Teta si naivně myslela, že bychom se sem k ní přestěhovali a tím by ona o majetek nepřišla. Nespadl do konfiskace, ale předala by ho k nám. Jenže ona jako manželka Němce se při sčítání lidu hlásila k Němcům a dům stejně spadl do konfiskátu a my jsme ho museli následně koupit. Manžel otcovy tety Hieksh umřel poměrně brzo a teta ho následovala asi za tři roky. V době konce války to byli už staří lidé kolem osmdesáti let, ale mohli tu zůstat a nebyli odsunutí. Zřejmě to ale nebylo kvůli tomu, že ona byla Češka. Spíš už byli příliš staří. Oni tu ty staré lidi celkem nechávali, většina se stěhovat nemusela.
Od té doby jsme tady, v tomto domě. Můj bratr, který byl o šest let starší než já, chodil po válce na průmyslovou školu v Pardubicích. Takže tam zůstal a školu dochodil. Následně nastoupil na vojnu, a když se vrátil, tak se oženil. Já jsem v Děčíně dokončil měšťanku, bylo mi 12 let, když jsme se přistěhovali zpátky do pohraničí. Následně jsem chodil čtyři roky na strojní průmyslovku. Když jsem jí vystudoval, tak jsem dostal umístěnku do Mnichova Hradiště. Tehdy dostávali studenti, co vyšli školu, umístěnky po celé republice. V Mnichově Hradišti fungovala automobilka Liaz, Liberecké automobilové závody, ve kterých jsem pracoval až do vojny. Po návratu z vojny jsem si vyjednal, že už u nich nenastoupím a začal jsem pracovat tady v Děčíně ve Feroxu. Zde jsem byl zaměstnaný prakticky až do důchodu.

Do Děčína, přímo na Jalůvčí, jsme přišli celá rodina v srpnu 1945. Náš předválečný byt, který jsme měli, to bylo něco podobného jako při restitucích, když museli majetek darovat. Za války se byt prodal a tím pádem jsme na něj neměli nárok. Nebylo ale o co stát, jelikož byl malý a bez příslušenství. Ve stejném domě ale bydlel otcův bratr, který se tam po válce vrátil, protože nic lepšího neměl. Je zajímavé, že byl taky převelen jako železničář do Pardubic. Tomu byt zůstal a dokonce i jeho dcera a vnučka tam dodnes ještě bydlí. Byly to byty z dnešního pohledu nekomfortní. Neměly sociální zařízení. To bylo na chodbě. Jak se to dřív běžně stavělo.

Když jsme se sem přistěhovali v létě 1945, tak jsme byly teprve asi pátá česká rodina. Bylo to těsně po válce a odsun nešel tak rychle. Ten probíhal až do roku 1947. Migrace českých lidí byla potom dosti značná. Bylo to období zlatokopů. Někteří jen přijeli, nabrali si majetek a zase odjeli, někteří střídali baráky a z každého si koukali něco odnést.
Fakt je, že během válečných a poválečných let bylo jídla málo a bylo na potravinové lístky. Takže můj otec se díval spíš na to, že tady bylo živobytí. K tomuto domu patřily pozemky, kolem byla pole a louky. Otec byl to, čemu se říkalo kovozemědělec. Chodil do zaměstnání a po příchodu domů byl zemědělcem. Pěstovalo se všechno možné – brambory, obilí a řepa. Tam, kde je nyní garáž, tam byl chlév, kde bylo občas i pět krav. A to nebyla maličkost je uživit. Takže měl otec pronajatý ještě okolní louky na seno. Ty naše tři hektary by krávy neuživily. Tehdy se všechno sekalo ručně, seno se nosilo v loktuších. Ani vůz tu po válce nebyl. Navíc otec byl takový, že se nespokojil jenom se dvěma krávami. Nebyly jen na mléko, ale zapřahaly se a oralo se s nimi. Na Jalůvčí jsme ale nebyly rozhodně sami, kdo takhle hospodařil. Tady bylo těch hospodářství hodně. Další hospodář bydlel v č.p. 16, nějaký pan Stříbrský, potom ještě jeden vzadu u lesa, pan Heřman. To bylo smíšené manželství. On byl Čech a ona Němka. Ale ta neuměla ani slovo česky. Tehdy už to taky byli staří lidé. Po válce jim bylo kolem sedmdesátky. Další krávu měla ještě paní Korecká nebo Maternová, která nedávno umřela jakožto čtyřiadevadesátiletá paní. A těch koz co tu bylo, téměř v každém domě.

To je všechno otázka války. Kdyby k tomu znovu došlo, tak začnou lidi zase chovat zvířectvo kvůli obživě. Husy, králíky, slepice. Když je něco na lístky, tak je toho zákonitě málo. Lidé potom začnou přemýšlet. Dneska nemá nikdo zájem, protože vyprodukovat seno je dražší než si ho koupit. Kdo tu dneska ještě chová slepice či králíky? To se prostě nevyplatí. Kdybychom neměli zbytky, kterých je nám líto vyhodit, tak bychom slepice také neměli. Dneska je obilí dražší a slepice je taky drahá, takže to není skoro rentabilní. Natož si držet prase. Pokud si nevypěstuješ brambory, tak to vůbec nejde. Když uvážíš, že po válce byly brambory za 70 haléřů kilo. Následně to sice zdražili na 1,40 Kčs a odůvodňovalo se to tím, že lidé jimi krmí prasata. No samozřejmě, protože to byl nejlevnější způsob, jak si přilepšit. Dneska je brambora dražší než obilí. To se dá sehnat za tři sta korun metrák, kdežto brambora je v době, kdy je kupuješ, na pytle za 500 korun metrák.
Kdo měl krávy, tak dělal máslo, tvaroh, smetanu nebo i sýr. Otec, aby uživil rodinu, tak inklinoval k tomuto baráku. Tím že jsme byli asi pátou přišlou rodinou, tak jsme měli možnost si vybrat. Ale zůstali jsme tady. Některé ty domy a vilky byly pěkné. Už před válkou byly plány rozparcelovat tahle naše pole a louky a postavit zde nové domky. Tehdy v roce 1930 k tomu nedošlo. Muselo se počkat dalších 70 let.

Do školy jsem chodil na Letnou nad pivovarem a poté jsem se rok učil nástrojářem v Kovohutích. Dřív, když se nastupovalo do průmyslové školy, tak musel být rok praxe.
Tady na Jalůvčí hned po válce škola byla, ale pouze do čtvrté třídy. Sem chodili tehdy i Němci. Jakožto děti jsme se s německými kluky normálně kamarádili. Sice jsme si ze začátku moc nerozuměli, přeci jen tu byla jazyková bariéra. Ale naučili jsme se rychle. Spíš my, Němci moc ne. To je syndrom všech velkých národů, že malé národy musí mluvit jejich řečí.

Přestože jsem křtěný a biřmovaný, tak jsme do kostela nechodili. Ještě tak v Pardubicích, kde jsme měli jako předmět ve škole katechismus. Pamatuji, že jsme katechistovi dělali klukoviny. Neměl to s námi lehký. Přeci jen nás ale přinutil občas k přijímání a ke zpovědi. Ale tím to skončilo. Tady v Děčíně se víra moc nepěstovala. Ještě tak do kostela na půlnoční, kvůli tradici než kvůli víře. A rodiče měli jiné starosti.

Nakupovat potraviny se chodilo do města, na Jalůvčí byl krám až od padesátých let, když se přistěhovali Kortusovi. Živnosti tady ale byly. Pekařem zde byl pan Zeman, který měl krámek na rohu hlavní ulice, naproti hospodě. Řezník byl nějaký čas v sokolovně, když se tam vejde, tak v té jedné přízemní místnosti, kde byly později šatny, jsou tam ještě kachlíky. Hospod tu bylo před a za válkou asi pět. I když to provozovali spíš Němci, po jejich odchodu zůstalo v provozu jenom jedna. Směrem dolu na Přípeř u sedm-a-dvacítky určitě hospoda byla. Další byla v domě, kde je dneska škola, a třetí byla hospoda Na kopečku, dnešní Zlatá Lípa. Ale za války a před to byl spíš typ hospody, který provozovali zemědělci. Přes den pracoval na poli a večer si otevřel hospodu. Přidružená výroba, protože samotná hospoda by ho neuživila. Takže to měl jako přivýdělek.

Holič tu byl starý Doubrava se synem. Taky tu byl bačkorář, pan Votápek. Tyhle všechny živnosti tu byly jenom krátce. Čtyřicátý osmý rok zahýbal všema, to bylo období, kdy byl každý živnostník nepřítel. Oni i soukromě hospodařící zemědělci byli nepřátelé. Jenže tady nebyl pro JZD nikde prostor. Takže nás spíš mačkali s odvodem dávek a výrobků jako bylo obilí a vajíčka. To trvalo dost dlouho, rozhodně po dobu potravinových lístků, do padesátého třetího roku.

My jako děti jsme se sžili bez problémů, navíc ty dva roky, než všichni Němci odešli, utekly rychle. Tady zůstali jenom lidé ze smíšeného manželství. Pokud nepočítám tetu, tak šlo pouze o dvě rodiny, Heřmanovi a nějaký Miško. On byl Slovák, což je patrné podle jména a jeho paní Němka. Všichni ostatní byli odsunuti. Z dnešního hlediska tu mohli klidně zůstat, tady by už žádný Henlein neměl na růžích ustláno.

Jakožto člen Svazu mládeže jsme měli po nějaký čas klubovnu ve vile č. p. 76, která byla prázdná. Je to zajímavé, že o ní neměl nikdo zájem. Protože to byl barák stavebně pěkný. Ale asi byl už dost zdevastovaný. Po čase se tam nastěhovali Rejlkovi a my mládežníci museli pryč.

Politická situace po roce 1948, kdy začali masírovat zemědělce a živnostníky, nebyla příjemná. Zemědělci nemají jednoduchý život, a když je k tomu nevázalo nějaké rodové vlastnictví, kdy jim půda patřila po generace, tak to nepovažovali za nutné udržet. Když to byly zemědělci, kteří přišli do pohraničí a dostali majetek za pusinku, tak se toho také snáze zbavovali. Neměli k tomu ty vazby a vlastnické vztahy. Když začala JZD, tak neměla v tomto severočeském regionu valné výsledky. Tady je neměli vlastně nikdy. To není jako na Moravě, kde si žili zemědělci celkem dobře. Kolikrát se měli lépe než lidé ve fabrikách.

Odkud: