VD

Místo narození: 
Vysoké Mýto, Czech Republic

My jsme přišli z Vysokýho Mýta, všichni jsme se tam narodili, já jsem ze 4 dětí, rodiče byli oba učitelé, tatínek na odborné škole a maminka na národní a učila tenkrát to bylo docela strašně krátký – ty mateřský, takže učila někde v Knížově a jezdila o velké přestávce kojit do Dvořákovy ulice do Vysokýho Mýta, bylo to asi 4 km od toho, takže to bylo docela takový náročný, ještě my jsme měli německé jméno a tam byly německá kasárna a pořád chtěli tátu ukecávali, aby si vzal děti k sobě a aby abychom posílili německý národ, my jsme byli modrooký blonďatý, tak nás chtěli, jmenovala jsem se Schneiderová. My jsme všichni 4 narozeni ve válce. Nejstarší v březnu 39, to ještě nebyla válka, ale už to bylo obsazený a já v červenci 40, sestřička mladší 41 a nejmladší se narodil těsně před osvobození, narozen na Jiřího, 24. dubna. My jsme tam byli do toho června, jsme byli v Mýtě, potom 2 měsíce jsme byli, že jsme někam jeli za tátou, on byl jakoby odvelenej přes prázdniny na učení, ochranu hranic, někde blízko Králíků a tam někde okolo, takže tam jsme byli nějakou dobu a potom jsme se vrátili do toho Vysokýho Mýta, zpakovalo se to a 29. září jsme se stěhovali sem do Děčína. Akorát bráška, ten začínal 1. třídu, ten je 39 ročník, takže akorát začínal v 1. třídě, chodil měsíc ve Vysokým Mýtě, potom jsme půl roku bydleli na náměstí, teď tam je Komerční banka, na náměstí Masarykově, to se za války jmenovalo Hitlerplatz, předtím Markplatz a potom Stalinovo a tohle a teď je to Masarykovo a bydleli jsme tam v č. 19, po asi třiceti, spíš čtyřiceti letech jsem se tam dostala znova a z těch pěti let jsem to dobře odhadovala, obývák jsme měli 50 m2 a z jedné strany byla knihovna kolem 24 m2 a z další strany byla jídelna a to bylo taky tak, kuchyň měla taky 20 m2 takže veliká a za tím bylo několik pokojíčků do Masný ulice, byla tam ohromná terasa, tu jsem odhadovala kolem 70 m2, uprostřed jsme měli altánek, tam jsme si hráli, jezdili jsme tam na kole, na koloběžce, v zimě jsme tam sáňkovali. Mladší bratr onemocněl, dostal černý kašel, když jsme se stěhovali, tak jsem měla horečku a museli mi dát do postýlky mezi nábytek, chvilku jsem tam ležela, takže jsme všichni 4 se vystřídali a poslední byl tenhle Jirka, tomu bylo 5 měsíců, když jsme se stěhovali a když dostal černý kašel měl 7 měsíců, vypadalo to, že to nepřežije a tatínek sehnal doktora, který se krátce vrátil z koncentráku, byl docela hrozně hodnej, ale byl tím koncentrákem poznamenanej, nevydržel to a oběsil se, ale než to udělal, říkal mu, že se musí výš, jinak se Jirka nezachrání.

Jak jste přišli k bytu na tom náměstí?

Vyjednali ho asi předem, byl to prázdný byt, bydleli tam Kasiánovi, Jordan Kasián & Timaeus a ještě měli jednu vilu a snad říkali, že to je zasáhlo ve 44 a všichni zemřeli, byt byl prázdnej, jejich vila tam, jak je parkoviště u Jordánky.

Ani nábytek tam nebyl?

Ten byl, jak byli vybombardovaný tak asi přišli jenom o tu vilu, tenhleten byt tam byl zařízenej, byla tam obrovská knihovna, jídelní stůl jsme si brali sebou, byl vyřezávanej, ty nohy byly vyřezávaný a 6 židlí, akorát nás bylo, tak to jsme si brali sebou a co ještě? Obývák byl poloprázdnej, knihovna a jídelna byly zařízený, kuchyň - umyvadlo, kachlový kamna, hrozně málo na tu místnost, co ještě tam bylo? Ještě tam byla předsíňka, kterou si hrozně divně ten nejmladší bráška pomatuje, ještě neuměl chodit a my jsme přišli zvenku tak on za náma chtěl jít a zavřeli jsme mu dveře, on se tam hrozně bál a číhal u dveří, kdo ho pustí a pamatoval, že první vánoce jsme dostali krásnýho koníka, byl houpací, vypadal jak malé hříbátko, ještě neuměl chodit, tak se batolil a přiskřípli jsme mu prstíčky, tohle si pamatoval, nikdo jinej si to nepamatoval, takže jsme mu to ani říkat nemohli, to byl šílenej zážitek.

Proč přišli rodiče zrovna sem, do Děčína?

Rodiče tu byli na výletě jako mladí v roce 1934, když se seznámili, pak jeli do Děčína, tátu napadlo, někde si to přečet, je tu krásný zámek, že se tu staví most, tak se přišli podívat, když už byli tady v Děčíně, tak táta uměl velice dobře německy, tak ho napadlo, že to protáhnou dál a pojedou do Drážďan, už to začalo tam být divný ve třicátým třetím – čtvrtým, potom z nouze se museli tam ubytovat, protože zpáteční cestu nestihli, zůstali někde v Německu, zjistili, že nemají ani na zpáteční cestu na dráhu, potkali se s paní manželkou nádražáka, pak jim to zařídil, že mohli odjet, ale celou dobu o nich věděli, byli nápadný, v tu dobu všechno kožený šli na pásky, řemeny do armády a najednou máma měla koženou tašku, táta koženej batoh a tím byli šíleně nápadný, měli takovejten vixklajvant a nějak jim ten tenhle výlet uvíznul. Když byli v Mýtě, byl tam malinký domeček, tam bydlela z jedné strany babička, dědeček z druhé, maminčina sestrou s rodinou a dvěma dětma a my. Byl to byt 2+1. Táta si vzpomněl na ten Děčín a ono se to říkalo, že Němci budou odsunuti a že tu budou volný byty a tím, že si vzpomněli, že se Děčín jim líbil, tak už věděli, do kterého bytu jdou. Ten byt byl jako obsazovanej partyzánama a vojákama, byli tam partyzáni a máma byla taková, že prostě měla utkvělou představu, že sny mezi Štědrým dnem a třema králema se vyplnili. Na červen se jí zdálo, že jí spadlo do klína zlato, pak jí začalo utíkat a ona ho už nedohonila. Pak jsme se dozvěděli, že jsme spali vedle pokladu Kasiánových, že tam měli rodinný šperky až od Sv. Václava. Táta potom získal dům na Lužický ulici a souviselo to s panem doktorem Pejškem, to byl gynekolog, který si chtěl zajistit ordinaci. Najednou viděl tatínek strašnou frontu, měl vojenskou uniformu – říkal – jenom potřebuju doručit dopis. A říkal: Já od vás potřebuju ordinaci a ne vily. Táta říkal: mam pro vás úžasnou ordinaci, vy zas vilu a vyměním to s vámi. Potom to tedy vyměnili, říkalo se, že ty vily dávali zadarmo ale není to pravda, naši za to dali 120 000 vzali si to na úvěr a spláceli to do 63. roku, byli v pořadníku na Škodovce, ale nedali jim ho, protože nejdřív musí zaplatit vilu a až pak můžou uvažovat o Škodovce. Panu Pejškovi nabízeli tři vily, jednu na bydlení, druhou a třetí si mohl vybrat táta, vybral si tu menší za 120 000, nevím, jestli jste byla na Lužický, je tam výstavní vily, bydlí tam advokátka Dvořáková, takže tyhle dvě vily, které má Jirka Šnajdrů, tak jsme měli na výběr, protože jsme nebyli vybombardovaný, tak jsme museli platit, ty co byli tak to nemuseli platit, jinak se nám tam platilo dobře, to je ale malá vilka, dole jsou 2 pokoje a kuchyňka, nahoře 2,5 m do šířky. Od února 1946, na náměstí jsme bydleli půl roku, kvůli Jirkovi, nahoře ten vzduch mu opravdu pomohl, 16. února jsme se stěhovali a na konci byl dobrej. Krátce potom jsme se dozvěděli, že se ten doktor oběsil, jinak to byl strašně hodnej. Já si to pomatuju, mezi pěti a 6 lety mi bylo. Na tý Lužický to bylo – všichni se tam čerstvě přistěhovali po válce, všichni byli přátelský po těch hrůzách, každý se chtěl kamarádit, samí učitelé a doktoři.

Samí Češi, nebo i původní Němci?

Němci byli odsunuti, nějací tam byli. Vraceli se tam pro nějaký věci a právě se dohadovala Podhornová, Podhornů ta autoopravna na Teplický. Ty měli jednoho kluka, mladšího, 12 let, a ta holka byla ročník 28. Já potom, když jsem byla v pionýru a dělala jsem pionýrský slib, nelíbilo se mi triko, co mi mamka koupila, tak jsem na půdě vyštrachala bundičku, krásnou, samý nárameníky, knoflíky a když jsem dostala ten šátek, tak se mě učitel zavolal – co to máš za košili? Na knoflíkách je napsáno Hitlerjugend. Tohleto bylo zřejmě po té válce. Máma se děsila, protože já jsem tedy byla v téhle hrozné košili, táta zase byl učitel, všichni učitelé šátkovali a jeden mu zbyl, jeden pionýr nepřišel,byl nemocný a teď ve třídě povídali o šátkách, jak to vzniklo a to, najednou táta měl pocit se vysmrkat, sáh do kapsy a vysmrkal se do šátku. Půl roku předtím zavřeli ředitele školy, protože choval prase na černo, tak se děsila, co z toho bude, nakonec nic. Tu košili okamžitě spálila tu Hitlerjugend a šátek asi vyprala.

A co ty Němci? Byli tu během vašeho příchodu někteří nebo byli všichni odsunutí?

Byli – v takovým lágru na Starým Městě, kdysi tam byly vodohospodářský stavby, byly to sklady Motokovu, byly tam cedníky si pomatuju, za války tam byl koncentrák a po válce tam soustředili němce, které chtěli odstěhovat z těch bytů, ty dali do těch lágrů, pár věcí si mohli vzít, určitý kila, co si mohli odnýst,tam jsme se s nima ještě potkali, stalo se, že máma měla skoro stejný uvadlo s uchami plechový a jeden si přivezla z toho Vysokýho Mýta a jeden byl u Podhornových. Takže se dohadovalo, kterej ten vantlík chce sebou a vzala si ten lepší mámy. Jeden byl otlučený, jako dítě si pomatuju tyhle hlouposti, potom ještě jak jsme přecházeli v tom únoru, tak jsme se nedostali do školky, chodili jsme s Evou, jestli tušíte, kde je stavební průmyslovka, za internátem je vila, schodiště, kamenný psy z každé strany, tak tam jsme měli školku do 16.úÚnora, potom v Lužický nás hlídala paní Hodinová a se svým synem byla taky odsunuta, pořád pokřikoval Muttti, Mutti a hlídala nás do června, než máma měla prázdniny a po prázdninách jsem šla do školy a sestřička do školky v tom 46.

Jak hustě byl Děčín osídlen, když jste přišli?

Když jsme přišli, bylo to už poměrně dost obsazené, byl strašný zájem, když jsme se dohadovali po patnácti letech, kdo co jako měl vyhlídnutý tak asi 2 celníci měli tu vilku, kam jsme byli přestěhovaný my, takže táta předběhl v čekárně, byl zoufalý z toho, že Jirka umírá a chtěl ho z toho dostat, tak poslech toho doktora, aby se vystěhoval aspoň o 100 m.

Kam jste chodila do školy?

Na Kamenickou, první ročník jsme byli, kdo měl 8 let. Bratr byl starší, ten si mohl vybrat, jestli do 8 letky nebo 9 letky.

Zůstali tam Němci?

Reinart Tuzler si nechal jméno, Hübsch si nechal přejmenovat na Hezký, když jsme byli v Mýtě tak si pomatuju, že si táta vybral jméno Šedovi, protože začáteční písmeno musí být stejné, takže Schneiderovi => Šedovi. Nakonec to nechal, hned po válce se měnilo jakoby počešťovali se tyhle jména, my jsme Schneider se psalo jako chlap, ale ženské jméno se mělo psát Schneidrová, máma měla kalendáříček, že za války se psala jako Schneiderová. Já to nevidím bez brýlí, je to ono? Ano, Schneiderová, po válce se to „e“ začínalo vynechávat, tohle je z roku 1940, někde jsem to našla, nechala jsem tam různé adresy z tý doby, jinak ta Kamenická to byla alej až k Ludvíkovicím krásnejch lip a kaštanů, jak jsou paneláky, to byly zahrady a my jsme vlastně tu zahradu vykoupili a tím jsem se dostala do svýho bejvalýho bytu, kde bývala kancelář tadyhle k tomu projektu. Folknáře – tak se to jmenovalo, vykoupili část pozemků a postavili to tam. Zhoršili celou Jirkovu zahradu, najednou je tam panelák, místo toho, aby tam svítili celou dobu sluníčko, tak tam je panelák.

Byli jste náboženského vyznání?

Máma byla u husitské církve a táta husitský katolík. Děkan Moučka mě pokřtil.

Chodili jste do kostela?

To byla docela kulturní událost, byli jsme kousek od kostela, byli tam jesličky, šli jsme se tam podívat. Bratr chodil ministrovat a náboženství bylo povinný od roku 48. Ve 48 to zrušili, bylo jenom výjimečný, nepovinnej kroužek.

I po 48 jste chodili do kostela?

Měli jsme tam strašně hodnou jeptišku, za ní jsme chodili, jak je škola Vrchlického, teď je to Tyršova, tak tam byla jeptiškárna, klášter, ale ženský, tam byla jeptiška Pelávie, nejdřív to byla naše učitelka náboženství. Když zrušili to, vyučovali civilní mladé děvčata, která chtěla jít do kláštera, tak to vyučovaly tyhle mladý holky, jeptišky daly do nemocnic a starobinců. Ta Pelávie nám četla, hodně indiánky, my jsme za ní chodili. K Václavovi a Blažeji. A pak jsem se dodatečně dozvěděla, že tam je poměrně vzácný obraz – děčínský rodák je autorem, na zámku jsme dělala ve zbrojnici průvodkyni, byla to výstava církevních obrazů a jeden je od tohohle. Narodil se v Děčíně roku 1708 a na jeho 300. výročí na zámek jsme dostali jeho obraz – obřezání Krista a autor obrazu je stejný autor jako oltářního obrazu v kostele sv. Václava. Uprostřed je madonka na takovém křesle královstvím a nad ní má Ježíška. Anton. Antonín, ale příjmení nevím. Krátké jméno od K nebo něco takovýho.

Rodiče pracovali na Kamenický?

Ano, oba dva. Maminka tam učila až do roku 58 a potom tátu dali jako zástupce ředitele a ona by byla podřízená tak musela jít na jinou školu, takže ten od toho 58 nebo 59 učila na Vrchlický. Po jeptiškách tam byly odborný povolání, potom zdravotní škola. Můj bratr tam chodil do osmičky a to bylo v roce 58,59 školní rok a sestra maturovala ve stejném roce.

Jak jste zmínila rok 48, změnilo se něco v tom každodenním životě? Zanikly živnosti, obchody?

Tohle si ani nepamatuju, nejvíc si pomatuju, že zrušili anglický soboty, nechali jsme je jenom do konce školního roku 48 a od září 49 už byly soboty, že se chodilo do školy, předtím jsme sobotu a neděli nechodili do školy, továrny si moc nepamatuju, ty továrny byly daleko – na druhý straně, my jsme spíš znali doktory.

Kam jste chodili nakupovat?

K Holečkovi na Kamenickou ulici, teď je to obchod u Hromádků, naši se s Holečkovejma kamarádili, trošku jsem se pomatovala.

Nějaká kultura v Děčíně, divadla, kina?

V Děčíně bylo divadlo v hospodě, za nás to byla Daliborka, vedle školy, na Kamenický vedle školy. A tam se od roku 46 hrálo divadlo, chodili jsme tam i se školou, dělali jsme různé besídky, i se sestřičkou že některý divadla organizovala ona, měli jsme besídky, i tu básničku si pomatuju jako o holčičce, co neví jako. Má hlavička, makovička, má li pravdu… Maminka zase říká, že jsem její kytička, tatínek zase říká že jsem mlsná kočička, na kterou prý na vrbě roste pěkná metlička, zase dědeček že jsem myška všudybylka, přijďte k nám, kdo chce, toho ráda pohlídám. Takže tohle byly básničky, ty jsme se tam učili a přednášeli jsme to tam, jestli znáte Jiří Zahájský, herec, zemřel, byl to spolužák bratra, r. 39, ten právě na Daliborce snad od šesti let hrál, já jsem se taky do hry Neohrožený Mikeš taky dostala, bylo mi 12 let. Mikše hrál Standa Plátěnka a tenhlecten Jirka Zahájský s Jardou hráli podvodníky, který toho Mikeše podrazili, z toho mám taky pár takových fotek, tohle jsme tam zažili, tyhlety dětské hry, to se tam hrálo.

A pro dospělé? Co třeba sport, Sokol?

Tam jsem chodila hned od 46. roku. Začli jsme cvičit na sokolský slet, 2 roky se to cvičilo, pak nás nevybrali, chodila jsem do stejné tělocvičny jak ona Riegrovce. Teď jak je letiště, tam byla tam cedule, soukromá cesta, tak tou zkratkou jsme chodili do tý Riegrovky, tam jsem chodila cvičit, a v 48 to přejmenovali na Tělocvičná jednota, a do toho 48. To byl Sokol, taky se tomu říkalo, jdeme do Sokola. Byl tam hřbitov – Jordánovi a Kasiánovi – našli jsme tam jejich hroby. Přestěhovali to a už je tam škola, ale původně tam byl hřbitov.

Jak jste vycházeli s německým obyvatelstvem?

Pomatuju si jenom tu Hodinovou, asi jsme toho německýho kluka pošťuchovali. A ty už uměli, co byli přejmenovaný tak uměli oboje, německy i česky, Putzler i ten Hübsch, myslim, že se jmenoval Hübsch a nechal se přejmenoval na Hezký, takže uměli oboje a ještě Ingeborg Richterová, uměla německy i česky a byla tu celou dobu. Její tatínek byl číšník, tyhle tři asi byli na půl Češi a Němci, teď jsem ji párkrát potkala, protože jsem s ní hodně kamarádila. Naše třída nemá žádná setkání, ale třída o rok mladší mají teď každý rok setkání zbylých žáků, co ještě žijí, tak jsem se k ním přifařila, takže už takových – holkám bylo 44 a 30 let se takhle schází, Vladěnce bude 45 a tenkrát byla študentka, když se pro mě stavovala, toho 1. setkání, takže těch 30 let se scházíme.

Odkud: